June 2011

Neviditelná výstava , aneb když Tě vedou smysly .

19. june 2011 at 21:53 | Gabby |  My feelings
Jsem ráda , že patřím k několika z mála lidí , kteří si čtou školní nástěnku a informují se o zajímavém dění v Praze . Dnes jsem totiž navštívila jednu z nejzajímavějších výstav , na jaké jsem v životě byla . Představte si , že jste se ocitli v naprosté tmě .Pokud se zúčastníte Neviditelné výstavy, budete moci vyzkoušet, jaký je život bez zraku. Bez smyslu, skrze nějž získává náš mozek nejvíce informací. Celou výstavou, která změní váš život, vás budou doprovázet nevidomí nebo částečně nevidomí lidé. Naše čtyřčlenná skupinka získala skvělého průvodce , Ondru , který si zaslouží více než obrovský obdiv . Dělá zvukaře , vydává CD různým skupinám - dokonce ve skupině i sám hraje , dělá přednášky na školách a jak je zřejmé , provází i návštěvníky touto výstavou . Ještě musím podotknout , že studuje filosofii na Karlově Univerzitě. Je to skvelý člověk ve všech směrech , celou dobu nám byl velmi nápomocný .


Co se týče skupinky , poznala jsem skvělé lidi , sám Ondra se neskutečně divil , když se dozvěděl , že se odnikud neznáme . Samotného Lukáše a Markétu jsem ale neměla možnost nejdříve vidět , takže jsem je poznala až ve tmě . Lukáš byl opravdu skvělý kluk , na ulici bych si ho asi nevšimla , jelikož mu bylo asi tak přes 24 let , tudíž od mé věkové generace docela vzdálený . Jak neskutečné , když člověk nejdříve pozná někoho jiným způsobem , než že ho nejdříve uvidí . Ve tmě není šance soudit druhé , či snad opovrhovat jimi kvůli vzhledu . Nevidíte vzhled , postavu , jeho tvář . Vše , podle čeho se poznáte , jsou slova , intonace hlasu a celkový dojem z jeho nitra .

Musím říci , že ze začátku to pro mne samotnou byl šok . Ocitnout se v naprosté tmě , kde nevidíte nic . Zachvátil mne pocit jakési paniky a nutkání ihned utéci ven . Ale postupně si zvyknete , vytvoříte si obrazy v hlavě . Tolik obrazů , že mne na konci , v sedmé místnosti , baru , ani nepřišlo , že je všude naprostá tma . Bar jsem viděla celý , viděla jsem stoly , židle , lednici , kávovar . Všechno to byla má představivost , ale možná právě to pomáhalo uvědomit si , že ačkoliv teoreticky ve tmě jsem , hypoteticky být nemusím .



Ondřej nám sdělil , že lidé často dělají , že neslyší , když potřebuje s něčím pomoct . Zjistit například , v jaké ulici se nachází , jaké je číslo domu , u něhož stojí . Což je smutné , jelikož být nevidomým opravdu není jednoduché a lidé by měli být nápomocni na každém kroku .



Výstavu doporučuji každému , kdo se v následujících dvou letech zastaví v Praze . Konkrétně se výstava nachází v Novoměstské radnici u Karlova náměstí , na Praze 2 . Zážitek to je nezapomenutelný . Uvědomíte si , že věková hranice , která dělí lidi , je jen číslo , že na vzhledu nesejde a že slova mohou znamenat daleko víc , než cokoliv jiného . Ale to nejhlavnější - že slepí lidé jsou opravdu hrdinové . V budoucnu chci pomáhat druhým , teď už to vím jistě .



( Oasis - Little by little , jedna z mých nejoblíbenějších písniček)


Maybe it´s your time to lift off and fly , you won´t know if you never try I will be there with you all of the way , you´ll be fine

16. june 2011 at 14:48 | Gabby |  My feelings
JEDNOU TO UDĚLÁM

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. Balíček rozbalil ,zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik". Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik."

A já stále dodnes myslím na jeho slova ,která změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její oblíbené kuchyně/ se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropásnu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

- Autor neznámý


SUMMER LOVE. MIDNIGHT KISSES. SHOOTING STARS. SECRET WISHES.

5. june 2011 at 12:07 | Gabby |  My feelings
Ani si nedokážete představit , jak se strašně těším na prázdniny . Ne jen z důvodu , že přichází vlastně 2 měsíční víkend , ale hlavně proto , že po několika letech uvidím zbytek mé rodiny z Ameriky . Je to tak neuvěřitelné , kdo z Vás byl v Americe musel mít takový pocit taky , protože já si neumím ani představit , že tam budu 1 měsíc . Můj pocit je totiž takový , že se mi to zdá tak .. nedosažitelné a přeci už jen tak blízko . ( Ne , nikdy jsem tam nebyla , i přes fakt , že tam mám rodinu :) ).
Ani nevím , proč píšu takový nepodstatný článek , ale asi snad proto , protože jsem neskutečně šťastná a nadšená :) !
Beru si samozřejmě notebook s sebou , takže přibyde určitě více článků ( to slibuji na sto procent ) . Jak nějaké fotodokumentace a z mého života ( občasně ), tak i mé staré dobré články na povzbuzení , které doufám oceníte :)

Mimochodem , poslední dobou hodně přemýšlím o mé budoucí svatbě a hlavně o dotyčném . Co teď dělá , kdo to bude . Dokážete si představit, že jednou si někoho vezmete ? Kdo a odkud ten človek bude ? Co když ho znáte už teď ? S největší pravděpodobností ho ale ještě neznáte , žije třeba v úplně jiné zemi , kdo ví. A to je na tom tak zajímavé , třeba má pro mě budoucnost jiné plány , ale přemýšlet o tom není zločin :) A abych to zakončila mou nejdivnější větou za posledních 16 let : UŽ JSEM SI VYBRALA MY WEDDING SONG !

Ne že bych byla šílená :) Ale tuhle písničku chci zahrát na mé svatbě . Definitivně .








S láskou , G.