A possitive attitude may not solve every problem , but it makes solving any problem a more pleasant experience .

19. december 2010 at 21:53 | Gabriela Lovegood |  My feelings
Možná mi to často zabere pár hodin . Pár hodin , než si uvědomím , že mé problémy nejsou nic proti problémům a situacím ostatních . Vlastně nemám problémy , teď to vím . Často je můj problém , že jsem nešťastná . Ale když jsem , už vím , že si moje hlava musí odpovědět tak , jak to řekla ,,ta blonďatá slečna '' v REAL WORLD : DC . ,, Když nejsi šťastná , něco s tím dělej , nenaříkej , hledej řešení .'' Možná tohle je to , co mě nakopne . Co by mělo každého z nás . Znáte ty dny , kdy nemáte náladu na lidi kolem , na nic , máte alergii na svět , zatáhnete záclony a nechcete vidět svět ? . Chcete cítit prázdno , protože přesně tak se cítíte . Prázdní . Víte co ? Zahoďte tenhle pocit , je to něco co vás užírá zaživa . Dobře , napsala jsem : zahoďte ten pocit prázdnosti , ne zahoďte ten pocit nicnedělání . Je to dobré tak dva dny a to přes víkend . Nedělat nic , válet se na nejlepším příteli člověka ( posteli , samozřejmě ) s knihou a kakaem .  Aneb jak řekla Megan Fox :,, People's bullshit and fakeness are the reason why I like to be alone'' . Občas je tohle důvod , který mě dál od lidí drží .

26970_408171227834_578577834_5147409_8095837_n_large
Tumblr_lc27m0lrqt1qdbbywo1_500_large

Slyšela jsem , viděla jsem , a možná že něco málo zažila , abych mohla říct , že nejde změnit váš aktuální stav díky slovům , kterým si přečtete . Možná vám to dá 10% ze 100 , ale to je málo . 90% jsou zážitky a prožitky .
Pokud chcete vědět , kdy zažije člověk tak smíšené pocity , jaké se zažívají málo , podělím se o to s vámi .
76335_465482767650_536372650_6118553_4915435_n_large

Bylo to před prázdninami , tento rok . Jela jsem na oční , respektivě mě tam vezl děda a babička . Cítila jsem se strašně , měla jsem nemoc , kterou jsem měla rok až doteď , kdy jsem se zcela uzdravila . Mezi důsledky nemoci patřilo i oslepnutí a fakt , že jsem přestávala vidět a viděla věci rozmazaně byl důvod , proč být v depresích . V to období se se mnou rozešel i princ a já to nezvládala , cítila jsem se méněcenná , tak méněcenná , že se to těžko vysvětluje . O pár týdnů na to přišly testy z laboratoře s výsledkem , že v očích už nic nemám a cítila jsem se lépe . Ale mě to nestačilo , 90% bylo mým problémem broken heart . Cítila jsem se k ničemu , nevěděla jsem jak naložit se světem a přepadaly mě stavy úzkosti .
Ten den , kdy jsme jeli od paní doktorky o pár týdnů později , jsem jela znovu s babičkou a dědou . Byl všední den , něco kolem druhé hodiny odpoledne . Měli jsme vyzvednout mého strejdu D. , který byl v centru pro děti tělesně postižené . Je mu 30 a má Downův syndrom . Nikdy jsem to neprožívala jako lidi kolem mě , víte , znám ho od doby , kdy jsem se narodila . Vždy jsem ho brala takového , jaký je . Věděla jsem co má za nemoc , ale nikdy jsem necítila k němu lítost , brala jsem ho jako sobě rovného . Když jsme dorazili do centra , sedla jsem si do velkého křesla , očekávajíc příchod ošetřovatelek s D. vedle sebe a nemohla jsem se dočkat , až budu doma . 
V té místnosti byly dvě slečny , nevím kolik jim bylo , možná 20 , nebo víc . Těžko se to poznává , když má člověk Downův syndrom . Když přišly pečovatelky s D. , slečny se otočily , přišly k němu , obě ho objaly a řekly : ,, Davídku ty už jdeš ? Tak ahoj a nezapomeň , že tě milujeme obě dvě až do nebe . '' ,,Já .... vás....vás taky miluju až do nebe '' . Viděla jsem babiččin úsměv na tváři , protože ona obětovala celý život , kvůli strejdovi . 30 let , celých 30 let se o něj stará . Ale miluje ho , je to její syn . 
Když jsem seděla v tom měkkém křesle , měla jsem oči plné slz . Nemusela jsem se dívat ani na neskutečně romantický film , abych je měla . V tom ústavu bylo cítit tolik lásky , tolik radosti ... i přes to všechno co je potkalo .
týden na to mi můj kamarád řekl , že jeho život nestojí za nic . Odpověděla jsem mu jinak , než bych do té doby odpověděla , jelikož jsem zažila něco , z čehož jsem si vzala ponaučení :,, Za nic ? Ty máš všechno , jsi zdravý , máš rodinu a tvé problémy nenazývám problémy . Každý máme problémy , ale je na čase uvědomit si , co problém vlastně je . Můj strejda má Downův syndrom . Už 30 let , ale on je vděčný , říká mi to . Je samý úsměv a radost . '' , omluvil se mi , že je tak povrchní . 


Vím totiž, že láska druhých mi dává naději . A to je těch 100 procent , které vám něco dají , i když to jsou pouhá slova tady , na internetu . 

Láska těch dvou slečen mi dává naději  :)

Tumblr_l9p4wo3rfx1qckzpmo1_500_large
Tumblr_ldmr91ramu1qcg6d2o1_500_large


Tumblr_ld6azc40z71qbdim5o1_500_large
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Bonitka Bonitka | Web | 19. december 2010 at 22:04 | React

Wow..
Nádherně napsané ..
Je mi líto tvého tvého strejdy, ale napsala si to tak úžasně, že ani nevím, co dál napsat.

2 Veronica Veronica | Web | 19. december 2010 at 22:05 | React

Je to pravda. Když mi je někdy skutečně nejhůř, vždycky si vzpomenu, že na světě je několik miliard lidí, kteří mají taky problémy a spousta tak velkých, že se to s mými nedá ani srovnat. Sice mi to nezvedne náladu, ale tolik si svoje problémy neberu, protože vim, že to neni tak hrozný.

3 Jee Jee | Web | 20. december 2010 at 6:58 | React

Gábi? Napiš knížku! Máš úžasné články a jsem si jista, že kdybys tu knihu napsala, stala by se nejprodávanější. Tohle je úžasný článek, nádherný, dokonce jsem se nad sebou i zamyslela a to se stává jen u minima článků. *Applause* for U!<3

4 L. L. | 20. december 2010 at 12:31 | React

vždycky když čtu tvoje články tohohle typu tak nějak nevědomě vypnu svět kolem sebe. krásný článek.

5 L. L. | 20. december 2010 at 12:36 | React

jinak na škole máme holčičku, která má taky Downův syndrom a jenom překypuje radostí. vždycky když jde po chodbě, každýho pozdraví, obejme se s učiteli a všem rozdává svůj úsměv. všchni jí pomáháme a kamarádíme s ní. a to je vždycky chvíle kdy mě naplní takovej zvláštní pocit, že i když mám zrovna špatnej den, tak není důvod proč se neusmívat, když ten důvod má i takhle holčička.

6 Christina Christina | Web | 20. december 2010 at 13:45 | React

Nádherně napsaný..tvého strejdy je mi moc líto, ale pokud nekdo dokáže být i přesto všechno štastný, to se pak zamysleme..občas si taky říkám, proč zrovna já musím podstupovat tuhle srdeční bolest? ano, je to bolest, někdy i nevyléčitelná, ale není to nemoc a myslím, že lidé by si měli více vážit toho, že jsou zdraví..jak já říkám, k čemu ti budou peníze, když budeš nemocný a nebude pro tebe žádný lék, který by ti pomohl? k ničemu...doslova ..
Zrovna teď mám takovej špatnej pocit z hádky s D., ale vidím, že hned jak za mnou přijede ho obejmu s tím největším úsměvem na tváři a postačí slova promiň, miluju tě...<33:)).

7 Ma4ella Ma4ella | Web | 20. december 2010 at 17:40 | React

Pěkně jsi to napsala trochu dojemný jinak je mi to líto toho strejdy :(

8 fashion-rules fashion-rules | Web | 20. december 2010 at 19:21 | React

je to krásně napsaný. důležitý je, že je ale šťastnej:) má kolem sebe lidi, co ho milujou :)
proto si k vánocům nejvíc přeju zdraví a štěstí pro mě a moje blízké .
:)

9 Bí | Email | Web | 20. december 2010 at 19:43 | React

Já tohle nikdy nějak neprožívala. Tyhle lidi jsem prostě litovala, ale nikdy jsem pro ně nemohla nic udělat. Chci jít studovat psychologii a potřebuju mít pár hodin neplacené praxe a moje teta je ředitelkou ústavu pro postižené. Nabídla mi, abych tam příští rok chodila, hrát si s těma "dětma" a tak, že mi napíše papír jaký chci. Jenže já to odmítla. Nezvládla bych to. Možná že to neprožívám, ale asi bych se na ně nezvládla dívat jako na děti. Přece jenom přede mnou stojí dvoumetrový chlap a já si s ním mám hrát jako s tříletým? Asi by mi puklo srdce a utekla bych z tama brekem a cítila bych se hrozně. Proto raději půjdu do krizového centra pro matky s nevychovanými dětmi, aspoň se poučím o tom, jak hodné dítě jsem. Pak tu mám dokonce nabízené i odvykačky pro mladistvé, ale toho se taky docela bojím no.. Zase krásně napsaný článek :)

10 Delli Delli | Web | 20. december 2010 at 20:13 | React

Krása..když jsem to četla, uplně jsem vypla svět kolem sebe...
Mám kamarádku, která je trochu rozmazlená. Její rodiče se rozvádej a ona řeší jen to, že nebude mít nový oblečení atd...Vůbec si neváži toho že je zdravá a milovaná...

11 Frenk Frenk | Web | 1. january 2011 at 11:45 | React

Skvělý článek. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement